Nejlépe vstoupili do I. A. třídy skupiny B Zlínského kraje fotbalisté Hluku. Pod trenérským vedením Jiřího Vojtěška zatím vyhráli tři zápasy a skóre mají 21:6. Hlučané hrají atraktivní útočný fotbal, a proto střílí i dost branek. Jiří Vojtěšek přišel do Hluku v létě 2019, o jeho fotbalové činnosti a jeho trenérské práci jsem si s ním povídal. Je to určitě zajímavý rozhovor, se zajímavým člověkem, jehož životním fotbalovým koníčkem se stal fotbal.
Fotbalová kariéra Jiřího Vojtěška:
Jiří Vojtěšek se narodil 8. prosince 1970 v Uherském Hradišti. Už v předškolním věku se s kamarády ze Štěpnic scházeli, aby se nějak vybouřili. Kromě balónu a hokejky toho moc na výběr neměli, takže fotbal byl pro ně v jarním až podzimním období náplň volného času. Asi v sedmi letech je při hře oslovil pan Gerža, který se stal poté jeho prvním trenérem a převedl nás všechny přes řeku Moravu do Starého Města, kde začali organizovaně trénovat a zúčastňovat prvních fotbalových zápasů. I přestože bydlel v Uherském Hradišti, hrál ve Starém Městě.
Svůj fotbalový život strávil kromě základní vojenské služby, kterou absolvoval ve VTJ České Budějovice, kde hráli krajský přebor jihočeského kraje, v Jiskře Staré Město do 31 let. V roce 1993 nebo 1994 vstoupila do fotbalu firma SYNOT a díky tomu se z Jiskry Staré Město stal FC SYNOT Staré Město. V roce 2001 odešel do sousedních Kunovic, které hrály v tu dobu 3. ligu.
Mezi nejúspěšnější část mládežnické kategorie považuje zisk přeborníka Jihomoravského kraje, kdy ve finále porazili Zbrojovku Brno a tím se stali přeborníkem kraje a postoupili na mistrovství České republiky, kde se utkali ve skupině se Spartou, Českými Budějovicemi a Českou Lípou + další 4 mužstva ve druhé skupině. Zde obsadili 3. místo a celkově se umístili na 7. místě. Co se týče dorosteneckého věku, tak ve Starém Městě se hrála 2. dorostenecká liga. V tu dobu první mužstvo Jiskra Staré Město hrálo třetí nejvyšší soutěž, kde také v 18-ti letech poprvé začal nastupovat za muže. Poté nastoupil na základní vojenskou službu a po roce a půl jsem se vrátil zpět do Starého Města. Tady začal pravidelně nastupovat ve 3. lize, dnešní MSFL. To bylo v roce 1991. Po vstupu firmy SYNOT do klubu, začala stoupat kvalita jak celého mužstva, tak i fotbalu. V sezóně 1996/1997 Synot postoupil do 2. ligy, kde Jiří mužstvo vedl jako kapitán. Po postupu do 2. ligy se fotbal nestal jeho koníčkem, ale také zároveň zaměstnáním. Další mezník jeho fotbalové kariéry byl postup po třech sezónách ve 2. lize do 1. ligy. Je rád, že si mohl zkusit 1. ligu. Má na svém kontě 11 startů v 1. lize, a také několikrát vyprodaný Širůch (Brno, Olomouc, ..), kde se vlezlo neuvěřitelných 6 000 lidí. Po přestupu do Kunovic, kde se v tu dobu hrála 3. liga, postoupily Kunovice do 2. ligy, takže pro Jiřího to byl už druhý postup do II. ligy. Díky tomu mohl odehrát další 2 sezóny ve 2. lize. Poté ve 33 letech přestoupil do rakouského klubu SV Weitra. Po návratu z Rakouska si dokonce půl roku zahrál ve Spartaku Hluk, pod trenérem a bývalým spoluhráčem Liborem Soldánem. Fotbalovou kariéru dohrával pod Břesteckou skálou, za místní klub FK Břestek v 41 letech.
Co se týče spoluhráčů, byla jich samozřejmě celá řada, od Mirka Hlahůlka, Pavla Němčického, Jirku Kowalíka, Vladimíra Malára, Honzy Trousila, Tomáše Polácha, Petra Švancary, Libora Doška, Tomáše Vajdy, Pala Kopačky, Petra Drobisze a spousta dalších.
Jaký byl začátek Vaší trenérské činnosti. Kde a koho jste trénoval, než jste přišel do Hluku?
Po skončení fotbalové kariéry jsem dlouho na fotbal „zanevřel“. Až v době, kdy syn začal hrát v FK Kunovice a já se začal chodit na něj dívat, tak mě požádal Pavel Žák ml., zda mu nepomůže se staršími žáky (rok 2016). Poté jsem naskočil společně s Vraťou Chaloupkou k mužům FK Kunovice, kteří v tu dobu hráli 1. B. třídu a v roce 2018 se nám podařilo postoupit do 1.A. třídy. Po dvou letech jsem z klubu odešel z osobních důvodů. Zhruba 4 měsíce jsem od fotbalu odpočíval. Někdy začátkem června mně zavolal kamarád Aleš Zlínský, že by potřeboval trenérskou výpomoc ve Spartaku Hluk. Asi po týdnu telefonování a mého rozhodování, jelikož jsem vůbec nevěděl, v jakém stavu je mužstvo, jsme se domluvili na spolupráci. Myslím, že jsem přišel v době, kdy řada zkušených hráčů v A mužstvu skončila. I z tohoto důvodu mužstvo, které hrálo krajský přebor, se přihlásilo do 1. A. třídy. Pro Hluk to bylo období velmi těžké, hráčů trénovalo málo a nebylo jednoduché konkurovat ostatním mužstvům. Co se týče prvního mistrovského utkání, na které si pamatuji velmi dobře, navíc hrané na hlucké hody proti Újezdci u Luhačovic, kdy mi bylo v nadsázce řečeno, že se v Hluku na hody neprohrává, což se nám výsledkově nepovedlo a prohráli jsme 1:2, doteď jsem přesvědčen, že nezaslouženě. Tomuto zápasu by slušela remíza, ale bohužel po penaltě v 80. minutě, jsme již nedokázali srovnat. Po podzimní části jsme okupovali předposlední místo tabulky. Do jarní přípravy
jsme si s předsedou (Zdeňkem Horákem), při jednom přípravném utkání, kdy Zdenek nemohl hrát, kvůli zranění, řekli, že abychom mohli hrát důstojnou roli, musí přijít minimálně 5 hráčů. Začalo to Tomem Martišem a v době námluv s některými hráči vstoupila do fotbalu a celé společnosti koronavirová epidemie, která vše v daný okamžik ukončila, a jen jsme čekali, co se bude dít. Fotbal ustrnul a vše se znovu rozjelo v půli května, tím pádem i příchod nových hráčů Romana Sopůška, Adama Zelinky, Tomáše Skovajsíka a Davida Uhlíře. Vytoužených 5 posil se nám podařilo získat a mužstvo ožilo neuvěřitelným způsobem a dokázalo to již v přípravném turnaji Korona Cupu, kde postupně dvakrát porazilo sousední Dolní Němčí a nedaleký Újezdec u Luhačovic rozdílem třídy. V tomto období již mužstvo naplňovalo představy, které jsme si společně nastavili. Ve výkonech jsme pokračovali i v mistrovských utkáních a po devíti odehraných zápasech jsme obsadili 1. místo, poté sezónu ukončila, již po druhé v řadě, epidemie covidu 19. Pro Hluk velká škoda, jelikož jsme se chtěli poprat o postup zpět do krajského přeboru. V průběhu první sezóny byli mými spolupracovníky, určitě jeden z nejbližších přátel Aleš Zlínský (zároveň asistent) a předseda (zároveň i hráč) Zdeněk Horák. V sezóně 2021/2022 máme odehrané 3 mistrovské utkání s plným bodovým ziskem a se skórem 21:6. Cíl pro tuto sezónu je ten nejvyšší a to postup do krajského přeboru. Sešla se tady dobrá parta, která si rozumí nejen na hřišti ale i mimo něj. Nejsem ten, který moc plánuje dlouhodobě dopředu. Co se týče trenérské činnosti, nejbližší cíl je samozřejmě pokusit se postoupit se Spartakem do krajského přeboru. Dále se moc nedívám, i tak je to cesta, která bude trvat rok a v této době, kdy nevíme, co bude za měsíc, za dva nebo za tři, je plánování velmi složité.
Jak to máte s rodinou? Jsou smíření s Vaším fotbalovým životem?
S manželkou Martinou mám 2 děti, dceru Karolínu a syna Lukáše. Co se týče podpory od rodiny, tak ta je maximální. Snad jedině syn lajdá naše zápasy a úplně všechny nenavštěvuje. Manželka již ve svatební den zjistila, že fotbal bude pro ni velmi silný soupeř. Jelikož i v den naší svatby jsem odjel na mistrovský zápas proti Zbrojovce Brno a po vítězném zápase jsem se opět vrátil na svatební hostinu. Takže si myslím, že právě od osudného dne s tímto mým dnes koníčkem nesoupeří. Jsem rád, že se po remízových zápasech nekopou penalty, jelikož holky měly hodně vysoký tep.
Dcera již od útlého věku, kdy poznala žlutou a červenou, začala zapisovat klukům v týmu karty do sešitu, který poctivě střežila a nosila na každý zápas. Když některý z nich nevěděl, kolik jich má, tak jsem se šel zeptat mé dcery.
Rozmlouval: Zlínský Antonín
